Vzdělávání

  18.10.2018   Jaroslav Foršt

DOVOLENÁ NA JACHTĚ 3

JAK TO CHODÍ NA LODI

Vyzbrojeni teoretickými znalostmi z předchozích kapitol, vrhněme se již přímo do víru událostí, které předcházejí samotné plavbě. Řekneme si, jak to na lodi chodí, jako to chodí v maríně, jak se na lodi bydlí a spoustu dalších užitečných věcí.

 

OBSAH

Cesta k moři
Poprvé v maríně
Nalodění
Bydlíme na lodi
   Záchod
   Voda pitná
   Dvacet let s lodními záchody
   Elektrická energie
   Jídlo na lodi
   Pitný režim
   Organizace života na palubě a v podpalubí
   Oblečení a vybavení
   Náčelník Krvavá noha
   Spaní na lodi
   V noci na kotvě

 

Vyzbrojeni teoretickými znalostmi z předchozích kapitol, vrhněme se již přímo do víru událostí, které předcházejí samotné plavbě. Řekneme si, jak to na lodi chodí, jako to chodí v maríně, jak se na lodi bydlí a spoustu dalších užitečných věcí.

 

CESTA K MOŘI


Cesta k moři je zdánlivě věc, která je v dnešní době vcelku nevýznamná, protože cestování obecně, je velice jednoduché. Prostě jedete. Přesto mi dovolte zmínit se o několika úskalích, které cesty k moři s sebou přinášejí, protože bohužel nehody, i smrtelné, se staly nedílnou součástí cest na dovolenou.


Cesta do chorvatské maríny je totiž komplikovaná tím, že běžné chartery mají turnusy sobota – sobota. Je tedy třeba být v marině v sobotu dopoledne, kdy se přebere loď a odpoledne se vyplouvá. To znamená, že z Čech se vyjíždí v pátek večer nebo v noci a jede se přes noc. Velmi doporučuji se při takové cestě střídat. Případů, kdy se jachtaři stali účastníkem nehody cestou k moři, je pořád docela dost. Cesta vede po dálnici, je únavná a uspávající. Zejména kilometry nad ránem, kdy se blížíte k pásmu denárských hor, jsou skoro k nepřečkání. Proto radím, nespěchejte, dělejte přestávky, střídejte se za volantem, ať vaše vysněná dovolená na moři neskončí dřív, než začala.


Cesta zpátky už se většinou realizuje přes den. V sobotu dopoledne vrátíte loď (většinou v 9:00) a večer jste doma. Nezapomeňte také, že na rakouských a slovinských dálnicích je třeba známka a v Chorvatsku se za dálnice platí.


Do Itálie platí velmi podobně totéž, cesta je také podobně daleká jako do Chorvatska. Dál už se vyplatí létat letadlem.

 

Cesta k moři může být skutečně únavná, jak dokazuje fotografie skippera,který po noci strávené za volantem usnul na transportním vozíku v maríně. (foto Robert Götz)

Na obsah

 

POPRVÉ V MARÍNĚ

Konečně nastává ten kýžený den a vy, po přibližně dvanácti hodinách jízdy (blíž žádné moře nemáme), dorazíte do maríny, kde na vás čeká vytoužená loď. Je sobota dopoledne – drtivá většina charterů se děje sobota – sobota. Co bude následovat?


Především zaparkujete svůj vůz na parkovišti u maríny. Pak váš kapitán a vy navštívíte kancelář charterové společnosti (kanceláře charterovek jsou umístěny v maríně), kde především zaplatíte, co zaplatit máte – tedy složíte kauci (nebo zaplatíte její pojistku) a zaplatíte lázeňskou taxu. Současně odevzdáte crewlist (seznam posádky) a další papíry, jsou-li potřeba. 


Seznam dokumentů potřebných v maríně:

   Charterovou smlouva
   Board pass (obdržíte od charterové agentury po doplacení  peněz za charter)
   Crew list (seznam posádky).

Nemusíte si s tím moc lámat hlavu, váš kapitán to všechno bude znát.


V kanceláři charterové společnosti vám také sdělí, kdy bude loď připravena k převzetí. Totiž den předtím, tedy v pátek, se vracejí do maríny posádky předchozího turnusu a teď, v sobotu dopoledne, vyklízejí lodě. Na molech panuje velký mumraj, kdy odjíždějící posádky stěhují bagáže do aut a dorazivší posádky dělají totéž, ale opačným směrem. Do toho se samozřejmě motají uklízečky, co lodě uklízejí, technici, co lodě kontrolují, pod vodou plavou potápěči, co kontrolují trupy pod čarou ponoru… Prostě mraveniště.


Vy a celá vaše posádka teď musíte chvíli počkat. Především musí předchozí posádka loď vyklidit a předat ji technikovi charterové společnosti. Potom se na loď vrhnou uklízečky a pečlivě jí vydrhnou zvenku i zevnitř a dodají nové čisté lůžkoviny. Pokud se na lodi vyskytly nějaké technické problémy, mají technici nyní příležitost je opravit. Následně musí váš kapitán loď převzít, vše zkontrolovat a podepsat předávací protokol se seznamem nalezených závad, a teprve potom se můžete nalodit.

 

Klasická marína plná lodí, které se připravují na další týden na moři. Foceno v dubnu v maríně v Biogradu na moru, Chorvatsko.

 

Jak dlouho to trvá? Je to různé. Může to být hodina nebo klidně pět. Záleží na tom, kolik má charterová společnost lodí a kolik má k nim lidí. Zažil jsem i případ, kdy dva technici a jedna uklízečka byli na dvanáct lodí. To potom tedy skutečně chvíli trvá, zvlášť když technici musí řešit na lodích nějaké závady. Zde je pro posádku doporučeno zvolnit na středomořské tempo, které je asi tak poloviční co naše, hodit se do pohody a zalézt někam do konoby (restaurace), nebo se jít projít do města na pobřeží, pokud je nějaké v dosahu. Starosti s převzetím lodí nechte kapitánovi, jemu v tom stejně nemůžete nijak pomoct. Hlavně být v klidu, konec konců máte dovolenou a stresovat se hned první den nestojí za to.
 

Ve smlouvě je většinou napsáno, že loď bude předána do 17:00 v sobotu (bavíme se o pořád o Chorvatsku), ale není výjimkou vyplouvat třeba už ve dvě  nebo ve tři hodiny po poledni, ovšem zažil jsem, že jsme převzali loď až druhý den (to je ovšem extrém, trvejte na té sedmnácté hodině).

Na obsah

 

Nalodnění

Ve chvíli, kdy je loď zkontrolovaná a převzatá, zavelí kapitán (a nikdo jiný) k nalodění. A nastane zmatek. Celá posádka, která má s sebou mít jídlo a oblečení na týden v teple u moře, začne z hlubin svých zaparkovaných automobilů vynášet hromady tašek, báglů, kufříků a krosen naplněných šatstvem a proviantem takového objemu, že by i polární výprava zamáčkla slzu dojetí. Nikdo neví čím to je, ale pokud jede šest lidí na loď na týden, vezou s sebou zásadně oblečení, které by vydrželo na týdny tři, a jídla, které by uživilo fotbalový klub i s trenérem. Ještě se nám nestalo, aby jídlo došlo. Naopak, klidně polovina jídla se veze zase zpátky do Čech. Jeden náš známý kapitán naprosto vážně radí: „Doma si všechno jídlo, co chcete vzít s sebou, dejte na hromadu a pak z něj polovinu nechte doma.“ Něco na tom rozhodně je a nikdo se tím nechce řídit. A tak stěhování do lodě připomíná stěhování mořských národů doprovázené lamentací „kam se to do té lodi všechno vejde, tosetampřecinemůževšechnovejít“. Nebojte, vejde se to. Loď je udělaná tak, že disponuje spoustou úložného prostoru a každý krychlový centimetr je využitý. Uvidíte sami, že až všechnu bagáž, proviant a sami sebe do lodi naskládáte, budete se podivovat, kam to všechno zmizelo. Pohříchu je třeba dodat, že některé věci uklidíte tak dobře, že se s nimi setkáte zase až při vylodění.


Pokud se posádka nedohodla a kapitán nerozhodl, je teď ten správný čas určit, kdo bude spát v které kajutě. Pokud snad dojde ke sporům, rozhodčí slovo má kapitán. V postatě se není o čem dohadovat, na charterové lodi jsou všechny kajuty skoro stejné a „lepší“ nebo „horší“ neexistují. Snad jen že u menších lodí se dlouháni špatně vejdou do příďové kajuty.

 

 Tradiční zmatek doprovázející naloďování. Dosud mě neopustil úžas nad tím, jak se to do lodi vlastně vejde. Všimněte si, že posádka při podávání nákladu utvořila řetěz a podává si bagáž nad vodou z ruky do ruky. Je to lepší než balancovat s nákladem na můstku, protože zejména bágly na zádech nebo v rukou změní člověku těžiště a přechod přes lávku pak může být nebezpečný. (foto Karel Dědák)

 

Osobní věci posádky patří do přidělené kajuty a rozhodně nepatří do společných prostor, zejména ne do salonu. Tabu je hlavně navigátorský stoleček, nad kterým je také zapovězeno otevírat okno, tedy luknu. Ale to si každý kapitán ohlídá sám…


Až si vybalíte své věci, je vhodné odnést prázdné tašky zpět do auta, aby na lodi nezabíraly místo. Pokud je nutné prázdná zavazadla nechat na lodi, nikdy si neberte kufr! Kufr je znakem zelenáče a kromě toho na lodi opravdu není kam dát.

Na obsah

 

 

BYDLÍME NA LODI

Bydlení na lodi, tedy sama existence na palubě za plavby, je zdrojem obav mnoha lidí, kteří jedou poprvé na plavbu. A není ani divu. Jako zarytí suchozemci nemáme v genech a ani v povědomí ty správné informace, ty správné návyky, které mají přímořské národy. Bojíme se mořské nemoci, bojíme se hloubky pod sebou, neumíme číst moře, neumíme číst počasí. To všechno je zdrojem neznáma a neznámo je vždycky zdrojem obav. Nutno dodat, že z velké části ovšem neopodstatněných. A tak ani pobytu na lodi se nemusíte bát. Sice jsme suchozemci a nemáme v historii slavné mořeplavce, ale jako příslušníci lidského rodu jsme z moře přišli a někde to tam máme pořád uložené. A až budete třeba jednou stát na přídi, loď bude řezat vlny, do tváře vám povane slaný vítr, pak možná v sobě zaslechnete ozvěnu těch dávných věků, kdy pravidelný hukot příboje byl neoddělitelnou součástí naší dávné existence. Nechte se překvapit.


Teď se ale podíváme prozaicky na to, jak se vlastně na lodi žije. Prostor na lodi je omezený a i když se plavíte na velké plachetnici, tak pokud se neplavíte úplně sami, vždycky kolem vás bude skupina dalších čtyř až osmi lidí. A s těmi lidmi strávíte minimálně týden, budete s nimi jíst u stolu, sedět v kokpitu, setkávat se ráno ve frontě na záchod… Prostě při bydlení na lodi za plavby mají k sobě lidé tak nějak blíž. A to po všech stránkách, tu biologickou a fyziologickou nevyjímaje. Takže jdeme na to a začneme zostra. Lodním záchodem, nebo-li lodní toaletou.

Na obsah

 

ZÁCHOD

Záchod na lodi je kapitola sama pro sebe. Je to jedno z nejdůležitějších zařízení na lodi a jeho funkce ovlivňuje kvalitu celé plavby. Ne vždy je možné při poruše lodního záchodu najít náhradní řešení na pevnině a chodit na velkou potřebu přes zábradlí do vody – to pro nás, civilizačně rozmazlené, není rozhodně jednoduché.

 

Schéma potrubí lodního záchodu. Aby nedocházelo k natékání vody do lodi skrz ventily v boku lodě, musí být potrubí vedeno smyčkou nad čarou ponoru. Splachovací voda (modře) je nasávána z moře pumpovacím čerpadlem, které zároveň žene obsah záchodu do moře (hnědá trubka). Povšimněte si, jak vysoko je odpadní trubka vedena a jak dlouhou cestu musí obsah záchodu urazit, než je bezpečně venku. Proto je vždy třeba pumpovat dostatečně, radší víc než míň. Vody na splachování je v moři neomezeně.


Záchod na lodi je řešený podobně jako na pevnině – je splachovací a funguje prakticky totožně. Rozdíl je v tom, že splachování se děje nikoliv z nádržky, ale pumpováním ruční pumpou, která zároveň vyčerpává obsah mísy. Splachovací voda je nasávána z moře a vede potrubím do mísy a společně s obsahem záchodu je dalším potrubím odnášena do moře. Ano do moře. Pro nás suchozemce, vychované kdysi hnutím Brontosaurus (dříve narození) je představa fekálií v moři něčím nepředstavitelným.

 

 Standardní koupelna na charterové lodi. Vlevo umyvadlo s koupelnovým kouhotkem, který je zároveň sprchovou hadicí. Vpravo záchod s pumpovacím splachováním a ovládáním splachovacího ventilu. Koupelna má odtok v podlaze a je možné jí použít jako sprchový kout. 


Ale nedá se nic dělat – především je třeba si uvědomit, že nejde o splašky z žumpy a že v moři nehrozí kontaminace spodních vod a následně otrávení studní – což je právě klasická vnitrozemská obava. Biologický odpad moře stráví, rozloží a zužitkuje, včetně toaletního papíru. To samozřejmě neznamená, že by se v tom člověk ochotně koupal. Ale o tom dále.


Lodní záchod má tedy dva vývody z boku lodě – jedním nasává splachovací vodu a druhý je pro odvod obsahu záchodu do moře. Potrubí je tvořeno relativně tenkou trubkou a snadno se ucpe. Tím je daná první zásada: nikdy do záchodu nepatří nic jiného než exkrementy a tenký toaletní papír v minimálním množství! Ono totiž ucpaný záchod je hodně problematická věc a nikdo na světě se do čištění záchodu nepohrne. Platí nepsané pravidlo: „kdo záchod ucpal, ten ho taky vyčistí“. A řeknu vám, čistit ucpaný záchod ve vlnách, v malé místnosti, v předklonu… to je poukázka na mořskou nemoc prakticky stoprocentní.

 

 Samotný záchod, přezdívaný některými kapitány „kočičí miska“. Pumpujte vždy s citem a v mnohokrát. Ucpaný záchod je na lodi pohroma. Dobré je brát s sebou nějaký přípravek na mytí mísy a jednou za čas mísu propláchnout


Do lodního záchodu prostě nepatří nic jiného, než co bylo řečeno výše. Žádné ubrousky, vlasy, papíry, nedejbože igelitové sáčky a samozřejmě dámské hygienické potřeby. To všechno musí do zvláštních odpadkových pytlů, které se vynášejí na pevnině.


Někteří kapitáni jdou ještě dál, a já se musím přiznat, že k nim patřím, a vyžadují, aby do lodního záchodu nebylo umístěno nic, co před tím neprošlo zažívacím traktem. V takovém případě se pak použitý toaletní papír vyhazuje z kokpitu do moře ihned po akci, nebo je na záchodě umístěná igelitová taška, kde se použitý toaletní papír skladuje. Jednou za čas se pak igelitka vysype do moře. Tohle řešení je ideální, protože ucpání záchodu skoro nehrozí.


Tento způsob nakládání s toaletním papírem není tak neběžný, jak by se mohlo zdát. Třeba v Rusku se s ním nakládá stejně. Ale také v jižní Itálii, často v Řecku a setkal jsem se s tím i v hotelu v Londýně.


Jak bylo řečeno, záchod má přívod a odvod; možná vás napadlo, jak to, že tudy neteče do lodi voda, když obě potrubí ústí do moře pod čarou ponoru. Je to tím, že potrubí je v lodi vedeno smyčkou nad čarou ponoru a také je potrubí opatřeno ručními ventily, které se za plavby obvykle zavírají.


První ventil je umístěn přímo na ruční pumpě v podobě přepínací páčky, která musí být vždy v poloze zobrazené na pumpě. Tato páčka má dva režimy. Pokud pumpujete pumpou a páčka je v poloze jedna, záchod odtéká a splachuje. Pokud je páčka v poloze dva, záchod odtéká, ale nesplachuje. Když záchod opustíte, páčka musí být vždy v poloze DVA. Tím je přívod uzavřen. Pokud by páčka zůstala v poloze jedna, může tudy natéct za nepříznivých podmínek voda a než si toho všimnete, máte v salónu vodu po kolena.


Samotné potrubí se pak dá uzavřít dvěma ventily, které jsou umístěné obvykle někde pod umyvadlem za stěnou a uzavírají se na pokyn kapitána. Děje se tak zejména za plavby na plachty v náklonu, kdy hrozí, že by do lodě natekla voda. Pak se ventily uzavřou a záchod se stane nefunkčním. Poznáte to také podle toho, že pumpou prakticky nelze pumpovat. Nemá smysl za ní rvát vší silou a zničit ji. Je vždycky lepší zeptat se kapitána, respektive mu nefunkční pumpu nahlásit. To ostatně platí na lodi vždy. Když nevím, zeptám se kapitána.


Takže jak nejlépe použít lodní záchod? Především je třeba si uvědomit, že obsah záchodu musí překonat dost dlouhou cestu a v první fázi je pumpou vytlačován nahoru, do potrubní smyčky. Doporučen je následující postup. Po provedení všeho důležitého dostatečně zapumpovat s páčkou v poloze JEDNA, aby obsah záchodu měl čas dostat se z lodi ven. (Pokud je bio exkrementů hodně, pak je dobré pumpovat i během procesu). Pak použít první toaletní papír (co nejmenší velikosti!) a zase pumpovat jako o život, aby se potrubí vyprázdnilo. Pak zase použít papír a pumpovat a pak zase a pak zase, až do úplné spokojenosti. Dostatečným pumpováním se zaručí, že v potrubí nic neuvázne a cesta do moře zůstane průchozí. Dostatečné pumpování je nutné, i když se toaletní papír odkládá vedle. Po ukončení pumpování se přepne páčka do polohy DVA a vyčerpá se voda z mísy (nechá se jen tak trochu). Tím je hotovo.

 

Detail ovládání lodního záchodu. Rukojeť pumpy a páčka přepínacího ventilu na vstupu splachovací vody . Páčka je v poloze 1 a při pumpování záchod nesplachuje, jak je ostatně uvedeno i na obrázku na pumpě. Obrázek zároveň červeným vykřičníkem upozorňuje, že v režimu „splachování“ (poloha 2) nesmí páčka zůstat, protože by mohlo dojít k vyplavení záchodu.


S tím samozřejmě souvisí, kde si člověk na záchod dojde. Pokud stojí loď v zátoce, je krásné letní ráno a posádka naskáče do vody, není moc vhodné, když si někdo odskočí a vypustí pak obsah toalety mezi plavající. Tyhle činnosti je třeba koordinovat! (Jak jsem psal, na lodi prostě mají lidé k sobě blíž).


Na záchod se dá většinou jít za plavby, pokud nejsou velké vlny a pokud nejsou zavřené ventily. Ve větších vlnách už se tělo vzpírá gravitaci a není jednoduché ovládnout ty správné svaly. I zde se ale projeví výhoda chorvatských ostrovů. Jde-li to, může kapitán zaplout za ostrov, kde jsou vlny menší, a pohoda plavčíka je zachráněna.


S malou potřebou jsou obecně menší starosti, což platí zejména pro pány. Na malou potřebu chodí pánové na zrcadlo, tedy na záď. Za tímto účelem většinou kapitán instaluje na zádi pomocné lano, které umožní bezpečné vykonání potřeby, aniž by se člověk musel držet oběma rukama lodě. Dámy jej někdy využívají také, ale jsou výjimkami. Nicméně důležité je, aby měl kapitán přehled, že jde někdo zrovna na zrcadlo. Pozice na zádi není nijak stabilní a i přes veškerou opatrnost je možné do moře spadnout. Vypadá to jako legrace, ale i když se plavíte v teplých vodách, je to nouzová situace Man over Board (muž přes palubu) a loď vás musí zase vylovit. Pokud si odskočíte na záď na záchod, aniž to někdo ví, spadnete do vody a nestačíte ani zavolat, mohou si ostatní všimnout vaší nepřítomnosti až po nějaké době. A to už je velký problém a krizová situace, která může skončit tragédií. Prostě – kapitán o vás musí mít vždy přehled, i když jde o tak intimní záležitosti.


S lodním záchodem souvisí také jeho používání v maríně a na městském molu. Liší se to podle země, kde se plavíte, ale třeba v Chorvatsku existuje zákaz použití lodního záchodu v maríně nebo u městského mola. Maríny i městská mola jsou vybaveny záchody na břehu a tak se chodí na ně. Toleruje se obvykle malá potřeba, ale těžko někomu vysvětlíte, že to pumpování pumpou, které se rozléhá přístavem, je „jen“ malá potřeba. V tom kam a jak chodit na záchod má poslední slovo jako vždy kapitán.


Na italském pobřeží a také ve Francii je již předpis, že charterové lodě musí být vybaveny nádrží na špinavou vodu a splašky ze záchodu (waste tank), který se vypouští buď na širém moři, nebo v maríně vyčerpává do speciálních jímek na břehu.


Naopak v Řecku se na městských molech lodní záchody používají, protože je to tam zaprvé letitou zvyklostí a zadruhé na břehu prakticky nejsou funkční toalety, pokud nenavštívíte nějakou kavárnu nebo restauraci. V Řecku byly snahy použití lodních záchodů na městských molech zakázat, ale odpor Řeků byl takový, že vše zůstalo při starém. 

DVACET LET S LODNÍMI ZÁCHODY

Ačkoli se věnuji námořnímu jachtingu více než 40 let, moje zkušenost s pumpovacími záchody je poloviční. V dřevních dobách námořního jachtingu jsme na lodích záchody prostě neměli. Na moři to nevadilo, člověk si sedl buď na příďový nebo záďový koš a měl vystaráno. Horší to bylo v přístavu, protože jsme neměli peníze ani na marinu, kde záchody byly, takže jsme museli improvizovat. Člověk se často dostal do prekérní situace, které se sice po letech smál, ale v okamžiku, kdy v ní vězel, vůbec ke smíchu nebyla.

Do velmi potměšilé situace se dostal jeden můj kolega někdy v 70. letech v Šibeniku. Jeho loď byla podélně vyvázána k nábřeží, kde každý večer slavnostně korzují místní občané. Když nastala situace, která nesnesla odkladu, dostal můj kamarád zdánlivě geniální nápad. Jelikož měl už na sobě dlouhou noční košili, postavil si do kokpitu kyblík s mořskou vodou, usedl na něj a košili spustil kolem. Seděl tedy v kokpitu, nic nebylo vidět, usmíval se na místní občany, kteří korzovali  ve svátečních oděvech dva metry od něho, a medil si, jak geniálně to vymyslel. Až do okamžiku, kdy přišlo na řadu použití toaletního papíru.

Mým prvním kapitánem byl Jiří Wytáček z Českých Budějovic, na jehož 7 m dlouhé námořní plachetnici typu Primaat jsem si odbyl učňovská léta. Jako velký luxus jsme měli na jeho lodičce chemický záchod, profesionálně vyrobený západoněmeckou firmou pro kempingové přívěsy. Záchod byl umístěn v přídi a od ostatního podpalubí nebyl nijak oddělen, takže během „zasedání“ jsem mohl pokračovat v konverzaci s Jirkou.

S jachetními pumpovacími záchody jsem se setkal až po roce 1990 a na Freelordu si ověřil, že tvrzení „práce skippera není nic jiného než čištění záchodů“ je naprosto pravdivé. Nemohl jsem riskovat, abych čištění ucpaného záchodu svěřil tomu, kdo ho ucpal, a radši jsem to dělal sám, protože už jsem věděl jak na to. Dotyčný však musel dát pivo.  Nejstrašněji mi zacpala záchod mladá Australanka, která na Freelorda přiletěla do Hurghady spolu s japonským manželem majitelky. Zřejmě po letu kolem poloviny zeměkoule šla poprvé na záchod až na lodi, a přestože v něm bylo jenom to, co prošlo jejím žaludkem, byly okamžiky, kdy jsem si myslel, že záchod už nikdy neuvedu do provozu.

V roce 1994 jsem vezl z Ameriky do Evropy ani ne 10 m dlouhou námořní plachetnici. Byla koupená z druhé ruky na Floridě a značně opotřebená. Pluli jsme příbřežní vodní cestou podél východního pobřeží Floridy a pak mořem do Charlestonu a nakonec až do Norfolku ve Virginii, odkud jsme teprve vyrazili na Atlantik. Cestou jsme se také stavili na mysu Canaveral, abychom navštívili Kennedyho kosmické středisko. Při kotvení v zátoce, odkud jsme jeli do střediska stopem, se nám loď málem potopila. Začal totiž protékat jediný záchod, který na lodi byl, a jeho ventil nešel zavřít. Neměl jsem k záchodu žádné náhradní díly, a když jsem rozdělal jeho čerpadlo, zjistil jsem, že je utržená chlopeň pryžové záklopky. Nezbylo než čerpadlo opravit stylem kardiochirurga. Jemným měděným drátkem (z kousku tenkého kabelu) jsem chlopeň přišil k jejímu rámečku a záchod pak vydržel až do Gibraltaru.

Na obsah

 

VODA PITNÁ

Každá charterová plachetnice je vybavena nádrží na sladkou, respektive pitnou vodu. Velikost nádrže se liší podle velikosti lodi, ale začíná tak na 150 litrech pro loď kolem třiceti stop, přičemž loď kolem čtyřiceti stop veze 350-400 litrů vody , většinou ve dvou nádržích. Tato voda se do nádrží čerpá v maríně nebo kdekoliv, kde je to možné. Mola jak v marínách, tak ve městech, bývají vybavena přípojkami na vodu a elektřinu a za oboje se platí.

Doplňování vody. Loď disponuje nádržemi na sladkou vodu. Jejich objem se různí podle velikosti lodě. Voda se doplňuje v marínách případně kdekoliv, kde je to možné. V poslední době se za vodu bez výjimky platí. Pozor na jednu věc - vždy se při doplňování vody ujistěte, že čerpáte vodu do nádrží na vodu. Stává se častěji, než by člověk myslel, že se omylem načerpá voda do nádrže na naftu. (Foto Robert Götz)

 

Tahle čerpaná voda je pitná a lze ji pít. Ovšem někteří kapitáni před tím varují. Ne snad, že by voda nebyla pitná, ale kvalita lodních nádrží může být všelijaká. O nádrže je třeba se pravidelně starat a většina charterovek tak činí. Přesto se chybička vloudit může a navíc, jak jdou lodě v sezóně z ruky do ruky, nikdy nevíte, co s nádržemi podnikala posádka před vámi. Proto je dobré vodu alespoň pře
vařovat a na pití samotné vody si koupit vodu balenou, která je dneska bez problémů k sehnání skoro všude, kde se plánujete plavit. Je to podle mého lepší než riskovat nějaké problémy. Někteří kapitáni jdou ještě dále a vaří i čaj a kafe z balené vody.

Voda z nádrží je rozváděna potrubím po celé lodi a poháněna tlakovým čerpadlem. Tekoucí voda je tedy v koupelně, kde je sprcha, v kuchyni a na zádi pro záďovou sprchu. V okruhu je standardně zařazený i elektrický malý boiler, který vodu ohřívá (jen když je spuštěný lodní motor). Ovšem pozor. Jsme na lodi a na moři a se sladkou vodou je třeba maximálně šetřit. Nevěřili byste, jak rychle jde vycmrndat tři sta litrů vody, když se jedna dáma v posádce rozhodne umýt si vlasy a druhá se chce po vykoupání v moři osprchovat stejně dlouho jako doma. To se pak kapitánovi vůbec nelíbí, i kdyby se ta dotyčná dáma sprchovala bez plavek.

K používání sladké vody přistupujte tak, jako kdybyste měli posledních pět litrů. Sprchovat se jen krátce (proč se vůbec sprchovat, když máte okolo sebe moře a za solné jeskyně se v Čechách platí velké peníze), nádobí se myje na zádi ve slané vodě, sladkou se jen trochu opláchne, mytí hlavy nechte na jindy nebo na případy, kdy bude prokazatelně vody dostatek. Je škoda, když uprostřed krásné plavby musíte najednou mimo plán vyhledat marínu, abyste doplnili vodu.

Na obsah

 

ELEKTRICKÁ ENERGIE

Charterová plachetnice, a ostatně každá loď, je vybavená vlastním zdrojem elektrické energie, která napájí navigační přístroje, navigační světla, osvětlení lodě, startér, kotevní vrátek, atp. prostě cokoliv, co elektrickou energii potřebuje. Většinou jsou lodě vybaveny dvěma okruhy. V maríně, kde se lze připojit na napětí 220V, může posádka používat obyčejné spotřebiče na 220V dle libosti (neplatí to úplně pro všechny lodě, ptejte se kapitána).

Naopak za plavby jsou hlavním zdrojem elektrického proudu palubní akumulátor operující standardně s napětím 12V. Obyčejně má loď dva až tři akumulátory (nesprávně baterie). Většinou je jeden vyhrazený výhradně pro startování motoru a zbylé dva pro ostatní elektrická zařízení. Za postoje v maríně se akumulátory nabíjejí připojením na tamní elektrickou síť, ale za plavby je zdrojem dobíjení pouze běžící motor, stejně jako v autě. Ovšem v autě běží za jízdy motor pořád, na plachetnici za plavby na plachty ale motor neběží a z toho vyplývá, že elektrickou energií je třeba šetřit.

Standardní kuchyňka na charterové lodi. Najdete v ní většinou dva dřezy (jeden odkapávací), kohoutek s teplou i studenou vodou, ledničku s horním víkem, plynový sporák s dvěma hořáky a s plynovou troubou. A samozřejmě s běžným kuchyňským nádobím.

Počítejte s tím, že kapitán bude vždy dbát na to, aby dostatek elektrické energie měly vždy v první řadě navigační přístroje a systémy spjaté s bezpečným provozem lodi. Stejně tak startér motoru je na lodi životně důležitý a akumulátor musí být vždy připraven motor nastartovat (proto je také většinou oddělen od ostatních akumulátorů). Teprve až pak přicházejí na řadu notebooky, telefony, fény, rádia, přehrávače, dobíjení fotoaparátů, videokamer, IPadů a já nevím čeho všeho ještě.

Samotný sporák je umístěn na výkyvném závěsu, který umožňuje vařit i na menších vlnách. Stejně tak je opatřen i držáky hrnců, díky kterým hrnce po sporáku necestují. Vzhledem k tomu, že plyn používaný na lodi je výbušný, doporučuje se po každém vaření zavřít ventil plynu umístěný u sporáku.


Největším žroutem elektrické energie je ale lednička. Vyplatí se koupit do ní led, který jí rychleji při nalodění vymrazí, a nebude tak často spínat. Při delší plavbě na plachty se pak lednička vypíná a zapíná jenom když běží motor. Proto v ní uchovávejte hlavně trvanlivé potraviny; lednička na lodi prostě není na nějaké potravinové choulostivosti. Vlastně se do ní dává hlavně pivo.


Možná vás teď napadne, jak za plavby dobíjet nebo používat elektrické přístroje, které jsou napájeny napětím 220V. Je to správná otázka. Pokud není elektrický přístroj vybavený přímo možností napájení z 12V, je nutné použít měnič. To je zařízení v ceně asi 1000-1500 Kč a mění 12V na 220V. Proudové odběry jsou samozřejmě v takovém případě omezené, čili již při nákupu je třeba počítat za prvé s dostatečným výkonem měniče a také s tím, že čím větší výkon bude měnič mít, tím více energie bude odbírat z palubních akumulátorů. Měničů většinou není možné zapojit víc, protože na to není vnitřní síť lodě dimenzovaná.


Prostě elektrickou energií je třeba šetřit a vůbec neuděláte chybu, když na týden jednoduše zapomenete, že máte nějaký mobil, že máte notebook, že existuje internet a že máte nějaký Outlook. Prostě nechte iPhone a podobné doma, nebo jej vypněte. Nabijte si jen fotoaparát a kameru a užívejte si plavby, moře, větru a všechny starosti a vazby na doma nechte někde daleko. Ostatně proto se taky na moře jezdí a očistná psychická kůra plavby po moři je k nezaplacení. Uvidíte sami.


Jak voda, tak elektřina na týden pro celou posádku většinou nevystačí a tak se v polovině týdne zařazuje jedna noc v maríně nebo někde, kde je oboje k dispozici, za účelem doplnění. 

Na obsah

 

JÍDLO NA LODI

Na lodi je normálně vybavená kuchyně. Najdete v ní dřez, plynový sporák s troubou, ledničku, sadu nádobí a příborů. Plynový sporák je napojený na turistickou propanbutanovou bombu, která je umístěna na zvláštním místě většinou někde v kokpitu. Propanbutanová bomba nikdy nesmí být umístěna v nevětraném prostoru nebo uvnitř lodě. Propanbutan umí explodovat a není radno si s ní zahrávat. Každý sporák má tedy ještě na potrubí v kuchyňském koutu umístěný uzavírací ventil. Když nevaříte, zavírejte jej. Tím zabráníte úniku plynu přes hořáky. Některé lodě jsou vybavené čidlem plynu, ale pokud vím, tak jich není mnoho. Ovládání sporáku je trochu nezvyklé, a tak vám jej kapitán určitě předvede.


Sporák je uchycený ve výkyvném loži, které umožní vaření i ve vlnách. Podotýkám, že ve vlnách mírných. Protože když jsou vlny větší, stejně už se nevaří. Chuť k jídlu většinou zmizí, a nebezpečí, že se kuchař něčím poleje a opaří je dosti značné.

Takhle jsme si pochutnávali v chorvatském Zlarinu, ostrově nedaleko Šibeniku. Malebný ostrov (nesmějí na něm jezdit auta) a malebná hospůdka jménem Ivana. Je kousíček od zlarinského přístavu a budete-li někdy na Zlarinu, určitě se tam stavte. Jednou za ten týden strávený na plavbě to k tomu prostě patří.

Ono se na lodi obecně za plavby moc nevaří, pokud tedy zrovna nejde o přeplavbu, kdy se pluje ve dne v noci. Ale na jachtařské dovolené se ráno udělá větší snídaně, oběd je pak lehký, (většinou je stejně horko) jen tak něco zakousnout a pak se vaří větší večeře. Anebo se jde na večeři do konoby, což je v Chorvatsku docela oblíbené. Rybí speciality jsou na Jadranu vyhlášené a my jako vnitrozemci se k takové dobrotě nedostaneme jak je rok dlouhý.


To je jedna z výhod jachtingu. Když nechcete chodit do restaurace, vaříte si na lodi, a když naopak chcete, můžete být každý večer v jiném městě, v jiné konobě.

Na obsah

 

PITNÝ REŽIM

Co je ale na palubě důležité, je dodržování pitného režimu. Slunce v letních měsících pálí, ale na lodi, díky větru, není zas takové horko. Proto si člověk nemusí uvědomovat žízeň a může tak dojít k dehydrataci organismu. Proto nezapomínejte pravidelně a dostatečně pít. Já osobně si vozím s sebou balenou vodu, mám ji v kajutě a podle množství prázdných lahví vím, jak jsem na tom s pitím.


Také pokud se o vás bude pokoušet mořská nemoc, je důležité mít dostatečný přívod tekutin. Dehydratace je nebezpečná věc a na loď vám sanitka jen tak nepřijede.

Na obsah

 

ORGANIZACE ŽIVOTA A PALUBĚ A V PODPALUBÍ

Vzhledem k tomu, že na lodi se jí, tedy se i vaří, je třeba se v posádce dohodnout, kdo bude lodní kuchař, nebo jakým způsobem bude vaření zajišťováno. Anglické přísloví říká, že lodní kuchař má na zdar plavby větší vliv než kapitán a něco na tom je. Placený kuchař se na charterových plachetnicích nevyskytuje, takže pokud byste o něj stáli, museli byste si ho sami najmout a zaplatit.

 
Jistě, jsou lodě, kde je kuchař součástí stálé posádky, ale to jde o lodě většinou velké, často motorové, a nejde o lodě v běžném charteru, o kterém si tady povídáme. Prostě dovolená na plachetnici znamená, že si pravděpodobně užijete i nějakého vaření.


Organizace vaření je různá a záleží na dohodě v posádce. Kapitán se do kuchyňské diskuze obvykle nemíchá, protože z titulu své funkce je vaření zbaven a nepsané pravidlo říká, posádka kapitána na plavbě živí.


Jednou z variant je, že v posádce je nadšený kuchař amatér, který se s nadšením vaření ujme, a po celou plavbu zásobuje posádkou spoustou kalorií v chuťově a vizuálně dokonalé formě. Tahle varianta je tak trochu zázrak, a pokud se s ní setkáte, velebte kuchaře do nebe a ochotně mu umývejte nádobí. Častější případ je, že vaření se ujme někdo, kdo umí aspoň trochu vařit, a to v obavě, že ti zbylí jsou tak příšerní kuchaři, že jejich umění by mohlo mít přímý vliv na zdraví posádky. 


Výše uvedené platí hlavně pro čistě mužské posádky, kde se počítá s malou náročností strávníků a případný energetický dluh se chodí vyrovnávat do konob na kotvištích, kterých se takové posádky snaží obrazit za týden co nejvíc.


Pokud jsou na palubě smíšené páry a ženy tedy v rolích manželek a přítelkyň, mají ženy tendenci vzít celou kuchyňskou práci na sebe. Vaří, myjí nádobí, nakupují nutný proviant a vůbec se tak starají o teplo krbu, tedy lodě. Pro chlapy, tedy manžele a partnery, je to ideální varianta, protože se můžou cele věnovat jachtingu a manželky jim dělají servis (ostatně jako doma, že pánové? Čest výjimkám), ale já před tím varuji.


Manželky, přítelkyně a vůbec ženy jsou do jachtingu obvyklé nadšené výrazně méně, než jejich mužské protějšky. A pánové, kteří vylákají dámy na moře pod záminkou pohodové dovolené, koupání v moři a stříbropěného jachtingu, nesklidí zrovna nadšení, pokud svoji žínku zavřou na většinu času do salónu v podpalubí, kde se věnuje stejným činnostem jako doma, ovšem ve větším nepohodlí, protože tady to navíc ještě houpá.


Známá jachtařka Linn Pardeyová, která se svým mužem Larrym již po mnoho let brázdí světové oceány zjišťovala, proč je mnohem méně jachtařek než jachtařů. Ukázalo se, že obecně přijímaný názor, že ženy se více bojí rizika než muži, není tak docela správný. Linn vedla rozhovory s mnoha jachtařkami a ve své knize „Soběstačný jachtař“ jednu z žen cituje. Dotázaná říká: „Mám ráda plachtění, ale nenávidím cruising, tedy víkendové plavby. Když si jdeme s mužem zaplachtit na víkend na naši loď, stará se on jenom o loď. Ale já už v pátek musím připravit a zabalit spoustu věcí a také nakoupit jídlo. Pak se v lodi starám o kuchyň, což je směna stejná jako doma, ale na lodi je to všechno o něco náročnější. No a v neděli musím všechno zase zabalit, doma vybalit, zbytky jídla zpracovat nebo vyhodit a samozřejmě vyprat. Tak jaké by mělo mít pro mě víkendové plachtění kouzlo?“

Nám se zatím vždy osvědčil skautský systém služeb, nebo-li „denice“ (od výrazu denní služba, kdo jezdil na skautský tábor, tak to zná). Posádka si dohodne mezi sebou dvojice a každá dvojice má jeden den službu. A v ten den vaří, servíruje a myje nádobí. Obvykle na každou dvojici vyjdou dvě denní služby za týden, což je zvládnutelné. Navíc se do práce zapojí i pánové a kapitán tak neriskuje ženskou vzpouru v podpalubí, která hrozí v případě předešlém.


Tento způsob má ještě jednu výhodu. Pokud posádku tvoří dvojice partnerské, nakoupí každá dvojice proviant (většinou ještě doma) v množství pro celou posádku na dva dny (pokud služba vyjde dvakrát). Odpadají tím předodjezdové debaty kdo co koupí, kdo co zaplatí a kdo bude co vařit. Jen na společných věcech, jako je sůl, koření, jar na nádobí atp. je třeba se dohodnout, ať se nestane, že máte na lodi tři kečupy, ale žádnou sůl.

Tenhle systém nám jednou posádka zcela nabourala. Denní službu spolu měli mít dva pánové, oba v kuchyni cizinci. Místo aby trochu pozvedli své kuchařské snažení, nakoupili v Čechách několik štanglí turistického salámu a jejich denní služba se skládala z krájení koleček a jejich servírování s chlebem. Vážně jsem jako kapitán uvažoval o obnovení trestu protažení pod kýlem.


Ještě než vaření zcela opustíme, nesmíme zapomenout na důležitou věc. Hrnky, hrnce, talíře, skleničky a vůbec nádoby na vodu naplňujeme vždy jen do poloviny, zejména pokud je náplň v nich horká. Loď houpe, a to i když stojíte u mola – stačí, aby kolem projela jiná loď – a vyšplíchnout obsah hrnku na sebe nebo třeba na fotoaparát ležící na stole není rozhodně věc, kterou by člověk vyhledával.

Za klidné plavby se dá pohodlně poobědvat v kokpitu. Ale stejně ty obědy bývají lehké, jen tak něco k zakousnutí. Dobré jsou třeba instantní ovesné kaše, různé tyčinky, ať už cereální nebo sladké. A samozřejmě ovoce. Za těžšího počasí se posádka určitě popere o kondenzované mléko v tubě Jesenku nebo o čokoládu a proviantní důstojník bude ten nejváženější člen posádky. 

Na obsah

 

 

OBLEČENÍ A VYBAVENÍ

Když jsme začínali a jeli na moře poprvé, hodně diskutovanou věcí bylo, jaké oblečení s sebou vzít. Tenkrát jsme vyráželi začátkem května a tak jsme neustále laborovali mezi lehkou výbavou typu plavky-ručník-brýle a výbavou, kterou by pochválil i Amundsen.

 
Obecně se těžko s oblečením radí. Ono se to liší i podle toho kdy vyplouváte a kam plujete. Jiné oblečení s sebou budete brát v srpnu do Řecka a jiné v březnu na severní Jadran, nemluvě o plavbě třeba na Baltu.


S oblečením je vždy třeba počítat tak, že jedete na vodu a můžete se tam namočit i s oblečením. Proto je třeba mít sebou vždy tolik oblečení, aby se člověk mohl v případě nutnosti převléct úplně do suchého. Pokud je krásně, teplo, nebývá to tak důležité, ale i v létě na Jadranu umí být ošklivo, umí foukat a takové podmínky nemusí být v mokrém oblečení vůbec příjemné.


Pro časně letní (pozdně jarní) Jadran je dobré mít sebou dostatečný počet ponožek, jednu flísovou bundu pro chladnější rána a večery a jednu nepromokavou bundu do horšího počasí. Dlouhé kalhoty stačí jedny, pohodlné, nezapomeňte na šortky. V podstatě běžné dovolenkové vybavení. Nemá smysl, abyste si jako prvoplavci kupovali speciální jachtařské oblečení. Vy jako posádka se vždycky můžete před nepřízní počasí schovat do salónu. To kapitán musí v případě nutnosti vydržet za kormidlem za všech okolností, bičovaný větrem a zalévaný mořskou tříští. Vy mu můžete v podpalubí vařit čaj a nákup speciálních jachtařských obleků nechat na dobu, až vás jachting chytne.

Softshelová bunda, kterou mají členové posádky na sobě chrání před většinou nepohody na Jadranu a v podobných vodách. Je prodyšná a zároveň nepromokavá a není dnes vůbec drahá. Brýle jsou nutné, i když je pod mrakem.


Jsou však prvky oblečení, které jsou nutné a které si teď popíšeme. Protože na moři svítí slunce velmi intenzivně a sluneční svit se ještě odráží od mořské hladiny, je nutné mít s sebou brýle a kšiltovku.


Kšiltovka (čepice s kšiltem) vás chrání před intenzivním slunečním svitem a kšilt zároveň stíní oči a chrání je tak také. Je důležité mít s sebou kšiltovky dvě. Mořský vítr je rád bere a někde si z nich dělá sbírku. Stejně tak je nutné mít s sebou dvoje sluneční brýle. Ne že by je snad bral vítr, ale snadno spadnou do vody a jejich ztráta je velmi nepříjemná, protože bez ochrany zraku se na moři prakticky nedá rozumně fungovat. Zánět spojivek máte hned.


Sluneční brýle by měly mít co nejvyšší ochranný faktor 3 nebo 4, stejný jako se používá do vysokých hor na lyže. Pokud chrání oči i ze strany, tím lépe. 100% UV filtr je samozřejmostí. Brýle je vhodné opatřit plovoucí šňůrkou nebo alespoň jenom šňůrkou, často zabrání ztrátě.


Když už mluvíme o tom slunci, nezapomeňte si sebou krém na opalování s co nejvyšším ochranným faktorem. Slunce na lodi je zrádné, protože i když pere jako o život, díky větru, který je na plachetnici prakticky neustále, to necítíte. Tedy cítíte ho daleko méně než byste čekali a večer pak může dojít k nepříjemnému překvapení v podobě spálenin nebo úžehu.


Proti intenzivnímu dešti vyhoví klasické „žluťáky“, které stojí pár korun a nezaberou žádné místo v batohu. Sice moc nevydrží, ale na další plavbu se dají koupit nové. Pokud čekáte špatné počasí, vyplatí se jachtařský rep. rybářský nepromokavý klobouk.

Kapitánka má na sobě jachtařskou speciální bundu pro těžší podmínky. Reflexní kapuce pro pro případ pádu do vody, čepice s kšiltem a brýle chrání zrak. Jachtařské rukavice chrání ruce při práci s lany. Na první plavbu je ale takové vybavení zbytečné, pokud se na svůj mořský křest nechystáte do Severního moře.


Trochu samostatnou kapitolou je na lodi obutí, tedy boty. Především platí zásada, že obuv, ve které se na lodi pohybujete, nesmí na laminátu lodě zanechávat tmavé šmouhy, a proto by měla mít světlou podrážku. Nejvhodnější jsou tedy sportovní boty pro sporty v tělocvičně, nebo-li sálovky. Je-li větší teplo, jsou vhodné jakékoliv sandály se světlou podrážkou nebo s nějakou, co nenechává stopy. Naprosto nevhodné jsou jakékoliv druhy dřeváků a boty na podpatku! Mořští vlci často chodí bosky, ale to nemůžu doporučit prvoplavcům. Paluba lodě je poměrně členitá a ukopnutý palec máte jedna dvě.


Obuv by rozhodně měla mít pevnou patu a podrážka na laminátu nesmí klouzat, ale to stejně zjistíte až na místě. V případě pochybností se (jak jinak) poraďte s kapitánem. Očekáváte-li, že vám bude téct do bot, dají se vzít gumáky – ale na Jadranu v létě jsou zbytečné, takže je to spíše otázkou náročnějších revírů a tam jako začátečníci stejně asi nepoplujete.

NÁČELNÍK KRVAVÁ NOHA

Jednou jsem měl na Freelordu jako posádku přátele scifisty. Byl mezi nimi i jeden mladík s dlouhými, černými vlasy, které často nosil svázané do ohonu. Vyhlížel prostě jako indián. Odmítal však tvrdošíjně nosit cokoli na nohou a mé rozkazy ignoroval s vysvětlením, že „přece námořníci chodí bosi“. Kotvili jsme za ostrovem Kakan a chystali se druhý den ráno urazit asi 15 mil volným mořem na ostrovy Kornati, což je vyhlášená památková rezervace. Předpověď říkala, že bude foukat – a ráno také foukalo ke 30 uzlům. Narefovali jsme a předobokem (foukalo od severozápadu) si to hrnuli ke Kornatům. Freelord byl nakloněn až po zábradlí, ale moře bylo poměrně hladké, takže si to všichni užívali a nikdo si na mořskou nemoc nevzpomněl.  Až do doby, kdy náš indián vyrazil po nakloněné palubě na příď, noha se mu sesmekla a ošklivě si rozřízl chodidlo. Jeho ošetřování zaměstnalo půl posádky a vyneslo mu až do konce plavby přezdívku Náčelník Krvavá noha. Komu není rady, tomu není pomoci. 

Na obsah

 

SPANÍ NA LODI

Obecně se spaní na lodi neliší od spaní doma, i když samozřejmě platí, že vlastní postýlka je vlastní postýlka. Mírné pohupování na kotvišti jen umocňuje nevšední zážitek spaní v lodi. Lůžkoviny (čisté a vyprané) v lodi jsou a v letním období plně postačí. Na jaře a na podzim je dobré přibalit k nim spacák. Prvoplavci často plánují spaní na břehu pod širákem. Lze to, ale jsou s tím většinou trochu starosti (jak se dostat na břeh, kam si tam lehnout atp), že většina vždycky nakonec zaleze do kajut. Za teplých nocích se dá velmi hezky spát na palubě. Buď přímo v kokpitu nebo na přední palubě. Také boky větších lodí skýtají dostatek prostoru pro romantické spáče. V takovém případě je ovšem dobré vzít si karimatku, která ve výbavě lodě není.


S usínáním většinou není problém. Na lodi vždycky odpadneme strašně brzo a málokdo je schopen kecat v kokpitu do jedenácti. Když jsme v Řecku stáli na městských molech, které jsou neskutečně hlučné tak do čtyř do rána, spali jsme jak miminka i přesto, že lavice v kokpitu neměla víc jak 40cm na šířku a lidé se veselili asi tak 2 metry od našich nohou, o projíždějících skůtrech ani nemluvě.


Může se ovšem stát, že budete stát na kotvě, předpověď počasí bude nejistá a kapitán rozhodne držet kotevní hlídky. A protože samozřejmě i kapitán se musí vyspat, rozdělí posádku na jednotlivé „vachty“ a vy budete mít možnost zažít něco, co jste určitě nezažili od pionýrského nebo skautského tábora. Obvyklá frekvence rozdělení hlídek jsou dvě hodiny a v té době nesmí hlídka především usnout a musí hlídat, zda loď na kotvě neujíždí – tedy jestli se kotva neuvolnila a pokud by se tak stalo, je hlídka povinná okamžitě vzbudit kapitána, který situaci bude řešit. Kapitána je dobré vzbudit i když má hlídka jen „pochybnosti“, protože lepší vzbudit kapitána vícekrát, než stahovat loď z útesů.

Na obsah

V NOCI NA KOTVĚ

Pokud to jen šlo, spával jsem v Chorvatsku na palubě, přesněji řečeno v kokpitu. Freelord byl dvojstěžník se středovým kokpitem, jehož boční lavičky byly dlouhé kolem dvou metrů a široké skoro 60 cm. Co však bylo nejdůležitější, ležely na nich molitanové matrace napřed vložené do igelitových pytlů a pak přetažené textilním potahem. V tomto kokpitu se spalo božsky. Když hrozilo nebezpečí přeháněk, přehazoval jsem přes ráhno nepromokavou plachtu, který vytvořila nad kokpitem stan, avšak s volnými boky. 

Často jsem vleže pozoroval hvězdnatou oblohu, než jsem usnul, nebo než mě uspalo šumění hovoru z okolních lodí, na nichž posádky ještě ponocovaly. Ráno mě obvykle brzy probudilo slunce, které se mi drze vedralo pod víčka.  Když přišla noční bríza, ucítil jsem ji na tvářích, ale vždy jsem mohl schovat obličej do spacího pytle.

Navíc jsem měl po celou noc loď pod kontrolou. Podvědomě jsem vnímal, jak se točí na kotvě a zda kotva drží, zda jsou sousední lodě stále bezpečně vzdáleny. Když jsem si musel v noci odskočit, stačilo se jenom postavit a udělat dva kroky k lodnímu boku, ale obvykle  jsem to spojil s obchůzkou kolem lodě, abych zkontroloval kotevní vrátek a řetěz a vůbec celou takeláž.

Tohle jsem už nikdy nezažil, protože moderní charterové laminátky mají v kokpitu úzké lavičky a bez matrací, takže se na nich nespí tak pohodlně a člověk nemá ten pocit ochrany a sounáležitosti  s lodí, jaký jsem měl na Freelordu.

ŠTÍTKY ČLÁNKU:

Dovolená na jachtě