JAK TO CHODÍ NA LODI
OBSAH
Cesta k moři
Poprvé v maríně
Nalodění
Bydlíme na lodi
Záchod
Voda pitná
Dvacet let s lodními záchody
Elektrická energie
Jídlo na lodi
Pitný režim
Organizace života na palubě a v podpalubí
Oblecení a vybavení
Náčelník Krvavá noha
Spaní na lodi
V noci na kotvě
Vyzbrojeni teoretickými znalostmi z předchozích kapitol, vrhneme se již přímo do víru událostí, které předcházejí samotné plavbě. Řekneme si, jak to na lodi chodí, jako to chodí v maríně, jak se na lodi bydlí a spoustu dalších užitečných věcí.
CESTA K MOŘI
Cesta k moři je zdánlivě věc, která je v dnešní době vcelku nevýznamná, protože cestování obecně, je velice jednoduché. Proste jedete. Přesto mi dovolte zmínit se o několika úskalích, které cesty k moři s sebou přinášejí, protože bohužel nehody, i smrtelné, se staly nedílnou součástí cest na dovolenou.
Cesta do chorvatské maríny je totiž komplikovaná tím, že běžné chartery mají turnusy sobota – sobota. Je tedy třeba být v marině v sobotu dopoledne, kdy se přebere loď a odpoledne se vyplouvá. To znamená, že z Čech se vyjíždí v pátek večer nebo v noci a jede se přes noc. Velmi doporučuji se při takové cestě střídat. Případů, kdy se jachtaři stali účastníkem nehody cestou k moři, je pořád docela dost. Cesta vede po dálnici, je únavná a uspávající. Zejména kilometry nad ránem, kdy se blížíte k pásmu Dinárských hor, jsou skoro k nepřečkání. Proto radím, nespěchejte, dělejte přestávky, střídejte se za volantem, ať vaše vysněná dovolená na moři neskončí dřív, než začala.
Cesta zpátky už se většinou realizuje přes den. V sobotu dopoledne vrátíte loď (většinou v 9:00) a večer jste doma. Nezapomeňte také, že na rakouských a slovinských dálnicích je třeba známka a v Chorvatsku se za dálnice platí.
Do Itálie platí velmi podobně totéž, cesta je také podobně daleká jako do Chorvatska. Dál už se vyplatí létat letadlem.
Cesta k moři muže být skutečně únavná, jak dokazuje fotografie skippera,který po noci strávené za volantem usnul na transportním vozíku v maríně. (foto Robert Götz)
POPRVÉ V MARÍNĚ
Konečně nastává ten kýžený den a vy, po přibližně dvanácti hodinách jízdy (blíž žádné moře nemáme), dorazíte do maríny, kde na vás čeká vytoužená loď. Je sobota dopoledne – drtivá většina charteru se děje sobota – sobota. Co bude následovat?
Především zaparkujete svůj vůz na parkovišti u maríny. Pak váš kapitán a vy navštívíte kancelář charterové společnosti (kanceláře charterovek jsou umístěny v maríně), kde především zaplatíte, co zaplatit máte – tedy složíte kauci (nebo zaplatíte její pojistku) a zaplatíte lázeňskou taxu. Současně odevzdáte crewlist (seznam posádky) a další papíry, jsou-li potřeba.
Seznam dokumentů potřebných v maríně:
Charterovou smlouva
Board pass (obdržíte od charterové agentury po doplacení peněz za charter)
Crew list (seznam posádky).
Nemusíte si s tím moc lámat hlavu, váš kapitán to všechno bude znát.
V kanceláři charterové společnosti vám také sdělí, kdy bude loď připravena k převzetí. Totiž den předtím, tedy v pátek, se vracejí do maríny posádky předchozího turnusu a teď, v sobotu dopoledne, vyklízejí lodě. Na molech panuje velký mumraj, kdy odjíždějící posádky stehují bagáže do aut a dorazivší posádky dělají totéž, ale opačným směrem. Do toho se samozřejmě motají uklízečky, co lodě uklízejí, technici, co lodě kontrolují, pod vodou plavou potápěči, co kontrolují trupy pod čárou ponoru… Proste mraveniště.
Vy a celá vaše posádka teď musíte chvíli počkat. Především musí předchozí posádka loď vyklidit a předat ji technikovi charterové společnosti. Potom se na loď vrhnou uklízečky a pečlivě jí vydrhnou zvenku i zevnitř a dodají nové čisté lůžkoviny. Pokud se na lodi vyskytly nějaké technické problémy, mají technici nyní příležitost je opravit. Následně musí váš kapitán loď převzít, vše zkontrolovat a podepsat předávací protokol se seznamem nalezených závad, a teprve potom se můžete nalodit.
Klasická marína plná lodí, které se připravují na další týden na moři. Foceno v dubnu v maríně v Biogradu na moru, Chorvatsko.
Jak dlouho to trvá? Je to různé. Muže to být hodina nebo klidně pět. Záleží na tom, kolik má charterová společnost lodí a kolik má k nim lidí. Zažil jsem i případ, kdy dva technici a jedna uklízečka byli na dvanáct lodí. To potom tedy skutečně chvíli trvá, zvlášť když technici musí řešit na lodích nějaké závady. Zde je pro posádku doporučeno zvolnit na středomořské tempo, které je asi tak poloviční co naše, hodit se do pohody a zalézt někam do konoby (restaurace), nebo se jít projít do města na pobřeží, pokud je nějaké v dosahu. Starosti s převzetím lodí nechte kapitánovi, jemu v tom stejně nemůžete nijak pomoct. Hlavně být v klidu, konec konců máte dovolenou a stresovat se hned první den nestojí za to.
Ve smlouvě je většinou napsáno, že loď bude předána do 17:00 v sobotu (bavíme se o pořád o Chorvatsku), ale není výjimkou vyplouvat třeba už ve dvě nebo ve tři hodiny po poledni, ovšem zažil jsem, že jsme převzali loď až druhý den (to je ovšem extrém, trvejte na té sedmnácté hodině).
Nalodění
Ve chvíli, kdy je loď zkontrolovaná a převzatá, zavelí kapitán (a nikdo jiný) k nalodění. A nastane zmatek. Celá posádka, která má s sebou mít jídlo a oblečení na týden v teple u moře, začne z hlubin svých zaparkovaných automobilů vynášet hromady tašek, báglů, kufříků a krosen naplněných šatstvem a proviantem takového objemu, že by i polární výprava zamáckla slzu dojetí. Nikdo neví čím to je, ale pokud jede šest lidí na loď na týden, vezou s sebou zásadně oblečení, které by vydrželo na týdny tři, a jídla, které by uživilo fotbalový klub i s trenérem. Ještě se nám nestalo, aby jídlo došlo. Naopak, klidně polovina jídla se veze zase zpátky do Čech. Jeden náš známý kapitán naprosto vážně radí: „Doma si všechno jídlo, co chcete vzít s sebou, dejte na hromadu a pak z něj polovinu nechte doma.“ Něco na tom rozhodně je a nikdo se tím nechce řídit. A tak stěhování do lodě připomíná stěhování mořských národů doprovázené lamentací „kam se to do té lodi všechno vejde, tosetampřecenemůževšechnovejít“. Nebojte, vejde se to. Loď je udělaná tak, že disponuje spoustou úložného prostoru a každý krychlový centimetr je využitý. Uvidíte sami, že až všechnu bagáž, proviant a sami sebe do lodi naskládáte, budete se podivovat, kam to všechno zmizelo. Pohříchu je třeba dodat, že některé věci uklidíte tak dobře, že se s nimi setkáte zase až při vylodění.
Pokud se posádka nedohodla a kapitán nerozhodl, je teď ten správný čas určit, kdo bude spát v které kajutě. Pokud snad dojde ke sporům, rozhodčí slovo má kapitán. V podstatě se není o čem dohadovat, na charterové lodi jsou všechny kajuty skoro stejné a „lepší“ nebo „horší“ neexistují. Snad jen že u menších lodí se dlouháni špatně vejdou do příďové kajuty.
Tradiční zmatek doprovázející naloďování. Dosud mě neopustil úžas nad tím, jak se to do lodi vlastně vejde. Všimnete si, že posádka při podávání nákladu utvořila řetěz a podává si bagáž nad vodou z ruky do ruky. Je to lepší než balancovat s nákladem na můstku, protože zejména bágly na zádech nebo v rukou změní člověku těžiště a přechod přes lávku pak může být nebezpečný. (foto Karel Dědák)
Osobní věci posádky patří do přidělené kajuty a rozhodne nepatří do společných prostor, zejména ne do salonu. Tabu je hlavně navigátorský stoleček, nad kterým je také zapovězeno otevírat okno, tedy luknu. Ale to si každý kapitán ohlídá sám…
Až si vybalíte své věci, je vhodné odnést prázdné tašky zpět do auta, aby na lodi nezabíraly místo. Pokud je nutné prázdná zavazadla nechat na lodi, nikdy si neberte kufr! Kufr je znakem zelenáče a kromě toho na lodi opravdu není kam dát.
BYDLÍME NA LODI
Bydlení na lodi, tedy sama existence na palubě za plavby, je zdrojem obav mnoha lidí, kteří jedou poprvé na plavbu. A není ani divu. Jako zarytí suchozemci nemáme v genech a ani v povědomí ty správné informace, ty správné návyky, které mají přímořské národy. Bojíme se mořské nemoci, bojíme se hloubky pod sebou, neumíme číst moře, neumíme číst počasí. To všechno je zdrojem neznáma a neznámo je vždycky zdrojem obav. Nutno dodat, že z velké části ovšem neopodstatněných. A tak ani pobytu na lodi se nemusíte bát. Sice jsme suchozemci a nemáme v historii slavné mořeplavce, ale jako příslušníci lidského rodu jsme z moře přišli a někde to tam máme pořád uložené. A až budete třeba jednou stát na přídi, loď bude řezat vlny, do tváře vám povane slaný vítr, pak možná v sobě zaslechnete ozvěnu těch dávných věků, kdy pravidelný hukot příboje byl neoddělitelnou součástí naší dávné existence. Nechte se překvapit.
Teď se ale podíváme prozaicky na to, jak se vlastně na lodi žije. Prostor na lodi je omezený a i když se plavíte na velké plachetnici, tak pokud se neplavíte úplně sami, vždycky kolem vás bude skupina dalších čtyř až osmi lidí. A s těmi lidmi strávíte minimálně týden, budete s nimi jíst u stolu, sedět v kokpitu, setkávat se ráno ve frontě na záchod… Proste při bydlení na lodi za plavby mají k sobě lidé tak nějak blíž. A to po všech stránkách, tu biologickou a fyziologickou nevyjímaje. Takže jdeme na to a začneme zostra. Lodním záchodem, nebo-li lodní toaletou.
ZÁCHOD
Záchod na lodi je kapitola sama pro sebe. Je to jedno z nejdůležitějších zařízení na lodi a jeho funkce ovlivňuje kvalitu celé plavby. Ne vždy je možné při poruše lodního záchodu najít náhradní řešení na pevnině a chodit na velkou potřebu přes zábradlí do vody – to pro nás, civilizačně rozmazlené, není rozhodně jednoduché.
Schéma potrubí lodního záchodu. Aby nedocházelo k natékání vody do lodi skrz ventily v boku lodě, musí být potrubí vedeno smyčkou nad čárou ponoru. Splachovací voda (modře) je nasávána z moře pumpovacím čerpadlem, které zároveň žene obsah záchodu do moře (hnědá trubka). Povšimnete si, jak vysoko je odpadní trubka vedena a jak dlouhou cestu musí obsah záchodu urazit, než je bezpečně venku. Proto je vždy třeba pumpovat dostatečně, radší víc než míň. Vody na splachování je v moři neomezeně.
Záchod na lodi je řešený podobně jako na pevnině – je splachovací a funguje prakticky totožně. Rozdíl je v tom, že splachování se děje nikoliv z nádržky, ale pumpováním ruční pumpou, která zároveň vyčerpává obsah mísy. Splachovací voda je nasávána z moře a vede potrubím do mísy a společně s obsahem záchodu je dalším potrubím odnášena do moře. Ano do moře. Pro nás suchozemce, vychované kdysi hnutím Brontosaurus (dříve narození) je představa fekálií v moři něčím nepředstavitelným.
Standardní koupelna na charterové lodi. Vlevo umyvadlo s koupelnovým kouhotkem, který je zároveň sprchovou hadicí. Vpravo záchod s pumpovacím splachováním a ovládáním splachovacího ventilu. Koupelna má odtok v podlaze a je možné jí použít jako sprchový kout.
Ale nedá se nic dělat – především je třeba si uvědomit, že nejde o splašky z žumpy a že v moři nehrozí kontaminace spodních vod a následně otrávení studní – což je právě klasická vnitrozemská obava. Biologický odpad moře stráví, rozloží a zužitkuje, včetně toaletního papíru. To samozřejmě neznamená, že by se v tom člověk ochotně koupal. Ale o tom dále.
Lodní záchod má tedy dva vývody z boku lodě – jedním nasává splachovací vodu a druhý je pro odvod obsahu záchodu do moře. Potrubí je tvořeno relativně tenkou trubkou a snadno se ucpe. Tím je daná první zásada: nikdy do záchodu nepatří nic jiného než exkrementy a tenký toaletní papír v minimálním množství! Ono totiž ucpaný záchod je hodně problematická věc a nikdo na světě se do čištění záchodu nepohrne. Platí nepsané pravidlo: „kdo záchod ucpal, ten ho taky vyčistí“. A řeknu vám, čistit ucpaný záchod ve vlnách, v malé místnosti, v předklonu… to je poukázka na mořskou nemoc prakticky stoprocentní.
Samotný záchod, přezdívaný některými kapitány „kočičí miska“. Pumpujte vždy s citem a v mnohokrát. Ucpaný záchod je na lodi pohroma. Dobré je brát s sebou nějaký přípravek na mytí mísy a jednou za čas mísu propláchnout
Do lodního záchodu proste nepatří nic jiného, než co bylo řečeno výše. Žádné ubrousky, vlasy, papíry, nedejbože igelitové sáčky a samozřejmě dámské hygienické potřeby. To všechno musí do zvláštních odpadkových pytlů, které se vynášejí na pevnině.
Někteří kapitáni jdou ještě dál, a já se musím přiznat, že k nim patřím, a vyžadují, aby do lodního záchodu nebylo umístěno nic, co před tím neprošlo zažívacím traktem. V takovém případě se pak použitý toaletní papír vyhazuje z kokpitu do moře ihned po akci, nebo je na záchodě umístěná igelitová taška, kde se použitý toaletní papír skladuje. Jednou za čas se pak igelitka vysype do moře. Tohle řešení je ideální, protože ucpání záchodu skoro nehrozí.
Tento způsob nakládání s toaletním papírem není tak neběžný, jak by se mohlo zdát. Třeba v Rusku se s ním nakládá stejně. Ale také v jižní Itálii, často v Řecku a setkal jsem se s tím i v hotelu v Londýně.
Jak bylo řečeno, záchod má přívod a odvod; možná vás napadlo, jak to, že tudy neteče do lodi voda, když obě potrubí ústí do moře pod čárou ponoru. Je to tím, že potrubí je v lodi vedeno smyčkou nad čárou ponoru a také je potrubí opatřeno ručními ventily, které se za plavby obvykle zavírají.
První ventil je umístěn přímo na ruční pumpě v podobě přepínací páčky, která musí být vždy v poloze zobrazené na pumpě. Tato páčka má dva režimy. Pokud pumpujete pumpou a páčka je v poloze jedna, záchod odtéká a splachuje. Pokud je páčka v poloze dva, záchod odtéká, ale nesplachuje. Když záchod opustíte, páčka musí být vždy v poloze DVA. Tím je přívod uzavřen. Pokud by páčka zůstala v poloze jedna, může tudy natéct za nepříznivých podmínek voda a než si toho všimnete, máte v salónu vodu po kolena.
Samotné potrubí se pak dá uzavřít dvěma ventily, které jsou umístěné obvykle někde pod umyvadlem za stěnou a uzavírají se na pokyn kapitána. Děje se tak zejména za plavby na plachty v náklonu, kdy hrozí, že by do lodě natekla voda. Pak se ventily uzavřou a záchod se stane nefunkčním. Poznáte to také podle toho, že pumpou prakticky nelze pumpovat. Nemá smysl za ní rvát vší silou a zničit ji. Je vždycky lepší zeptat se kapitána, respektive mu nefunkční pumpu nahlásit. To ostatně platí na lodi vždy. Když nevím, zeptám se kapitána.
Takže jak nejlépe použít lodní záchod? Především je třeba si uvědomit, že obsah záchodu musí překonat dost dlouhou cestu a v první fázi je pumpou vytlačován nahoru, do potrubní smyčky. Doporučen je následující postup. Po provedení všeho důležitého dostatečně zapumpovat s páčkou v poloze JEDNA, aby obsah záchodu měl čas dostat se z lodi ven. (Pokud je bio exkrementů hodně, pak je dobré pumpovat i během procesu). Pak použít první toaletní papír (co nejmenší velikosti!) a zase pumpovat jako o život, aby se potrubí vyprázdnilo. Pak zase použít papír a pumpovat a pak zase a pak zase, až do úplné spokojenosti. Dostatečným pumpováním se zaručí, že v potrubí nic neuvázne a cesta do moře zůstane průchozí. Dostatečné pumpování je nutné, i když se toaletní papír odkládá vedle. Po ukončení pumpování se přepne páčka do polohy DVA a vyčerpá se voda z mísy (nechá se jen tak trochu). Tím je hotovo.
Detail ovládání lodního záchodu. Rukojeť pumpy a páčka přepínacího ventilu na vstupu splachovací vody . Páčka je v poloze 1 a při pumpování záchod nesplachuje, jak je ostatně uvedeno i na obrázku na pumpě. Obrázek zároveň červeným vykřičníkem upozorňuje, že v režimu „splachování“ (poloha 2) nesmí páčka zůstat, protože by mohlo dojít k vyplavení záchodu.
S tím samozřejmě souvisí, kde si člověk na záchod dojde. Pokud stojí loď v zátoce, je krásné letní ráno a posádka naskáče do vody, není moc vhodné, když si někdo odskočí a vypustí pak obsah toalety mezi plavající. Tyhle činnosti je třeba koordinovat! (Jak jsem psal, na lodi proste mají lidé k sobě blíž).
Na záchod se dá většinou jít za plavby, pokud nejsou velké vlny a pokud nejsou zavřené ventily. Ve větších vlnách už se tělo vzpírá gravitaci a není jednoduché ovládnout ty správné svaly. I zde se ale projeví výhoda chorvatských ostrovů. Jde-li to, může kapitán zaplout za ostrov, kde jsou vlny menší, a pohoda plavčíka je zachránena.
S malou potřebou jsou obecně menší starosti, což platí zejména pro pány. Na malou potřebu chodí pánové na zrcadlo, tedy na záď. Za tímto účelem většinou kapitán instaluje na zádi pomocné lano, které umožní bezpečné vykonání potřeby, aniž by se člověk musel držet oběma rukama lodě. Dámy jej někdy využívají také, ale jsou výjimkami. Nicméně důležité je, aby měl kapitán přehled, že jde někdo zrovna na zrcadlo. Pozice na zádi není nijak stabilní a i přes veškerou opatrnost je možné do moře spadnout. Vypadá to jako legrace, ale i když se plavíte v teplých vodách, je to nouzová situace Man over Board (muž přes palubu) a loď vás musí zase vylovit. Pokud si odskočíte na záď na záchod, aniž to někdo ví, spadnete do vody a nestačíte ani zavolat, mohou si ostatní všimnout vaší nepřítomnosti až po nějaké době. A to už je velký problém a krizová situace, která může skončit tragédií. Proste – kapitán o vás musí mít vždy přehled, i když jde o tak intimní záležitosti.
S lodním záchodem souvisí také jeho používání v maríně a na městském molu. Liší se to podle země, kde se plavíte, ale třeba v Chorvatsku existuje zákaz použití lodního záchodu v maríně nebo u městského mola. Maríny i městská mola jsou vybaveny záchody na břehu a tak se chodí na ně. Toleruje se obvykle malá potřeba, ale těžko někomu vysvětlíte, že to pumpování pumpou, které se rozléhá přístavem, je „jen“ malá potřeba. V tom kam a jak chodit na záchod má poslední slovo jako vždy kapitán.
Na italském pobřeží a také ve Francii je již předpis, že charterové lodě musí být vybaveny nádrží na špinavou vodu a splašky ze záchodu (waste tank), který se vypouští buď na širém moři, nebo v maríně vyčerpává do speciálních jímek na břehu.
Naopak v Řecku se na městských molech lodní záchody používají, protože je to tam zaprvé letitou zvyklostí a zadruhé na břehu prakticky nejsou funkční toalety, pokud nenavštívíte nějakou kavárnu nebo restauraci. V Řecku byly snahy použití lodních záchodů na městských molech zakázat, ale odpor Řeků byl takový, že vše zůstalo při starém.
Ačkoli se věnuji námořnímu jachtingu více než 40 let, moje zkušenost s pumpovacími záchody je poloviční. V dřevních dobách námořního jachtingu jsme na lodích záchody proste neměli. Na moři to nevadilo, člověk si sedl buď na příďový nebo zádový koš a měl vystaráno. Horší to bylo v přístavu, protože jsme neměli peníze ani na marinu, kde záchody byly, takže jsme museli improvizovat. Člověk se často dostal do prekérní situace, které se sice po letech smál, ale v okamžiku, kdy v ní vězel, vůbec ke smíchu nebyla.
Do velmi potměšilé situace se dostal jeden můj kolega někdy v 70. letech v Šibeniku. Jeho loď byla podélně vyvázána k nábřeží, kde každý večer slavnostně korzují místní občané. Když nastala situace, která nesnesla odkladu, dostal můj kamarád zdánlivě geniální nápad. Jelikož měl už na sobě dlouhou noční košili, postavil si do kokpitu kyblík s mořskou vodou, usedl na něj a košili spustil kolem. Seděl tedy v kokpitu, nic nebylo vidět, usmíval se na místní občany, kteří korzovali ve svátečních oděvech dva metry od něho, a medil si, jak geniálně to vymyslel. Až do okamžiku, kdy přišlo na radu použití toaletního papíru.
Mým prvním kapitánem byl Jiří Wytáček z Českých Budějovic, na jehož 7 m dlouhé námořní plachetnici typu Primaat jsem si odbyl učňovská léta. Jako velký luxus jsme měli na jeho lodičce chemický záchod, profesionálně vyrobený západoněmeckou firmou pro kempingové přívěsy. Záchod byl umístěn v přídi a od ostatního podpalubí nebyl nijak oddělen, takže během „zasedání“ jsem mohl pokračovat v konverzaci s Jirkou.
